Ojetiny ve firmách

03. 03. 2014

Je vhodné si firemní vůz vybírat na trhu ojetin? Jaká jsou rizika a výhody? A jak dlouho má smysl vozy ve firmě držet? Co se může stát, když se vhodný čas obměny zmešká? Kolik pak zdánlivý pokus o úsporu doopravdy stojí?

Nedávno publikované výstupy z registru motorových vozidel uvádějí, že se věk českého vozového parku nadále zvyšuje. Pomineme-li chyby v registru (třeba auta s datem první registrace v 19. století...) a dvacet tisíc obstarožních Volh a Moskvičů, nabízí se otázka, jak je to možné.

Jestliže je průměr českého vozového parku skoro 14 let, pak průměrné stáří firemních vozů (osobních a lehkých užitkových) je kolem 6 let. To vypadá na první pohled dobře, ale pokud respektujeme matematickou definici průměru a předpokládáme tzv. normální rozložení, pak oproti skoro 250 tisícům firemních aut mladších 3 let existuje také 250 tisíc aut starších devíti let, a to už zdaleka tak optimisticky nevypadá.

Trocha statistiky

V České republice se nadále zvyšuje poměr obchodu s ojetými vozy vůči prvním registracím nových vozů. Dle materiálu společnosti Cebia se v loňském roce prodalo na českém trhu celkem 560 000 ojetin, tedy cca 3,5 krát více než nových osobních vozů, a obrat trhu s ojetými osobními vozy řádově odpovídá trhu s vozy novými (kolem 90 mld. Kč). O tom, kdo jsou nejčastějšími kupci ojetin, vypovídá fakt, že největší podíl transakcí se odehrál u vozů starších 12 let a v ceně do 100 000 Kč. Tito zákazníci tedy nejsou potenciálními kupci nových vozů. Pouhých 11 % obchodů mělo hodnotu vyšší než 300 000 Kč, tedy u spodní hranice ceny nových vozů nižší střední třídy. Potěšitelné je, že oproti zprovozňování přestárlých vozů starších 12 let se přibližně 40 % trhu ojetin odehrává v pásmu stáří do pěti let. Ale i to vypovídá o nízké znalosti principů trhu, neboť v dané věkové kategorii (4 - 5 let) je minimálně třetina vozů odsouzena k nákladným opravám (viz statistiky TÜV).

Nic však nenapovídá tomu, že by se trend rostoucího podílu ojetin měl v brzké době obrátit. Nízká kupní síla běžného retailového zákazníka a urputná snaha firem šetřit na všem a co nejvíce pravděpodobně ještě nějakou dobu setrvají. Problémem však je, že ono šetření je jen domnělé a není doložitelné. Reálný efekt tohoto postupu by bylo možné vyhodnotit pouze tehdy, pokud by se oproti nákladům na provoz nového vozu (např. splátka operativního leasingu + náklady na palivo) postavily reálné celkové náklady starších vozů. Naprostá většina firem však takovou analýzu neprovádí a tudíž se jen domnívá, že šetří. Ve většině případů však naopak prodělává.

Připomeňme si, že český automobilový trh je z 60 % co do počtu vozů a z 80 % co do hodnoty tvořen firemními nákupy. Firmy však nekupují jen nové vozy. Ke 100 000 zakoupených (či zprovozněných) nových vozů přibylo dalších 90 000 ojetin - české firmy tedy ročně nově zprovozní zhruba tolik ojetin, kolik nových vozů. Pokud by tyto ojetiny byly nahrazeny novými vozy, dostal by se český automobilový trh na úroveň Rakouska, což je sen všech přítomných importérů. A po chvíli zamyšlení i většiny ostatních lidí – na silnicích by se významně zvýšila bezpečnost provozu a svůj pozitivní díl by dostalo i životní prostředí.

Co tomu však brání? Podíváme-li se na současné vozové parky, zejména pak menších a středních firem, v nichž je celkem provozováno cca půl milionu osobních a lehkých užitkových vozů, zjistíme, že je v nich 250 000 vozů starších devíti let, že průměrné stáří kupované ojetiny je čtyři roky, poměr vozů zakoupených jako nové a ojeté je přibližně 1:1 a průměrný nájezd je 30 000 km ročně.

V rámci firemních parků se tedy nabízejí především dvě otázky. Zaprvé proč si firmy vlastně kupují ojetiny a za druhé, proč včas neobměňují své vozy?

Proč si firmy kupují ojetiny?

Důvodů je několik, přičemž podle průzkumu Český fleet 2013 patří na přední místa zdánlivě efektivnější volba v porovnání s nákupem nového vozu (55 % takto pořízených osobních vozů), pořízení vozu pro krátkodobě zvýšenou potřebu mobility (20 % vozů) a zakoupení vozu pro poolové účely (malý nájezd, střídání řidičů, 10 % vozů)

Zakoupení ojetiny pro poolové účely je vcelku logickou volbou. Bude-li vůz používán méně intenzivně, navíc různými řidiči, není asi nutné pořizovat nový vůz. Pokud je zakoupená ojetina v rozumném stáří a nájezdu (do čtyř let a 100 000 km), pak se může jednat o výhodnou volbu a vůz může ve firmě několik let sloužit, vyhnou-li se mu závady, které již nejsou kryté zárukou. Pokud firma řeší potřebu poolové mobility touto cestou, je vhodné si před koupí ojetiny především provést její důkladné prověření. Dle výsledků kontroly ČOI z nedávného období je až 80 % vozů v českých bazarech prodáváno s podvodnými údaji o nájezdu. Prověření stojí pár stokorun, a pokud je prodávající (ať autobazar, nebo privátní osoba) seriózní, rovnou k ojetině nabízí certifikát původu od renomované firmy. Lze opět namítnout, že je to přece jasné. Možná ano, ale kupující se podle toho rozhodně nechovají, jinak by se nemohlo stát, že si ročně více než 400 000 lidí koupí auto se zfalšovanými údaji.

Není také od věci sledovat různé statistiky spolehlivosti jednotlivých modelů a spokojenosti zákazníků s tou kterou značkou. Nejedná se ovšem o jednoznačné měřítko, neboť každý ojetý automobil je zcela unikátní produkt, a zatímco jeden exemplář stejného typu může jezdit dlouho a spolehlivě, druhý bude pověstnou „pastí na peníze“. Rozhoduje způsob, jakým bylo auto používáno a jaká byla jeho servisní péče. 

V každém případě je třeba mít neustále na paměti, že koupě dobrého vozu za velmi výhodnou cenu je utopie, kterou trh neumožní. Přesto je s podivem, kolik kupců se nechá doslova uhranout touto vidinou a pak se diví... Pokud představuje trh s ojetinami kolem 90 mld. Kč, a budeme brát v potaz, že stočené tachometry má jen polovina z nich, pak se jedná o hromadný podvod v rozsahu 45 mld. Kč.

Druhým nejčastějším důvodem nákupu ojetin je potřeba krátkodobě vyšší mobility. To je vcelku pochopitelné. Pokud je firma orientována sezónně či projektově, počet jejích pracovníků (či spíše spolupracovníků) a tím pádem i vozů se mění v průběhu roku. V rámci produktů běžných v zahraničí, jako je například krátkodobý operativní leasing, není nabídka na českém trhu ještě dostatečně rozvinutá. A pokud ji některé firmy ve své nabídce mají, pak o tom nedokážou zákazníky vhodně informovat. Podle korporátní logiky: „když se toho zatím moc neprodalo, tak nebudeme investovat do marketingu“. Zůstává otázkou, zda pak má smysl produkt vůbec v nabídce mít a spoléhat na jeho spíše náhodné využití. Těm, kdo potřebují vyřešit krátkodobé špičky v mobilitě, pak z jejich pohledu nezbývá, než kupit ojetinu.

Pokud je auto zakoupeno dobře, a po půl roce je opět odprodáno, pokles jeho ceny není moc velký a mobilita byla nakoupena vcelku efektivně. K úvaze se však nabízí, zda má smysl takto auta nakupovat a prodávat, protože tento proces je administrativně náročný a nese s sebou vždy jistá rizika. Dobrou alternativou je buď využití krátkodobého pronájmu (nabídka na trhu je, i když není moc vidět) za měsíční platbu, která je jen mírně vyšší než tříletý operativní leasing, nebo využití půjčovny některého dealera. Většina z nich má přebytky na sebe registrovaných vozů a jistě je rádi alespoň trochu využijí v rámci půjčovny. Zajímavé pak je, že tentýž vůz u dvou dealerů vzdálených od sebe v Praze deset minut jízdy, je k dispozici jednou za 500 Kč na den, a jednou za 1500 Kč (za stejnou dobu zapůjčení). Vyplatí se tedy chvíli pátrat.

Nejčastějším důvodem nákupu ojetiny firmami je snaha o co nejvyšší úsporu. Mezi lidmi koluje tzv. zlaté pravidlo, že vyjetím z autosalonu auto ihned ztrácí 20 % své hodnoty. To ale není celá pravda. Podobně bychom mohli říci, že zakoupením ojetiny se automaticky její cena zvedá o 50 000 až 100 000 Kč, které spolknou nutné opravy.

Pokud je klíčovým rozhodovacím kritériem cena ojetiny, bude vůz zřejmě starší pěti let a bude mít najeto více než 150 000 km (v lepším případě). Koupě takového vozu je ale obrovských finančním i bezpečnostním rizikem, které rozdíl v ceně nemůže ospravedlnit. Touha po jízdě v deset let starém autě luxusní značky je často nezměrná a síla ega tak zatemní mozek. Pokud by vás tato problematika zaujala více, lze si popovídat s prodejci v autobazarech. Velmi často jsou ke slyšení příběhy o majiteli menší firmy, který má potřebu jezdit v „pořádném“ autě. Co na tom, že je staré deset let, vždyť má najeto jenom 80 000 kilometrů a prodejce k němu nabízí „skvělý“ úvěr (s RPSN 20 % a více...). Nechat si auto prohlédnout spřízněným mechanikem je ztráta času, chceme okamžitě ukázat sousedům, že jsme někdo. To turbo zatím sice trošku divně píská, ale tím se nenecháme rušit, stejně tak jako tím, že za poslední čtyři roky nemá žádný záznam v servisní knížce. Částka za první opravu (třeba právě toho turba) je většinou nepříjemným přivítáním zpět v realitě...     

Koupě ojetého auta do firmy tedy může být dobrou volbou, je však třeba využít základní znalost pravidel a nenechat se ovládnout emocemi. Když chce trh levná auta, má je mít, pak se ale nemůže divit, že po pěti letech a 150 000 km je lepší většinu aut raději neprovozovat na vlastní účet.

Proč firmy své vozy neobměňují včas?

Průměrné stáří českých firemních aut je kolem šesti let, což mimo jiné znamená, že je provozováno čtvrt milionu vozů starších devíti let, které mají najeto více než 200 000 kilometrů. A přesto jsou provozovány dále, jejich opravy jsou ve jménu udržení nízkých nákladů řešeny rovněž co nejlevnějším způsobem a jejich provozování je o čekání na moment, kdy selžou definitivně.

Takový postup je srozumitelný u nevědomého zákazníka s velmi nízkou kupní silou, nikoliv však u firmy, která již z podstaty toho, že má generovat zisk, jistou úrovní finanční gramotnosti disponovat musí. Má svůj důvod diskutovat, zda auta obměňovat po pěti letech, nebo po třech, ale úvaha o koupi desetileté ojetiny do žádné firmy nepatří.

Z mnoha stran je slyšet, že provozování firemních vozů co nejdéle je v porovnání s pravidelnou obměnou v kratších intervalech ekonomicky výhodné. Když se však budeme shánět po analýze, po srovnání nákladů a po nákladovosti aktuálně provozovaných vozů, v naprosté většině případů neuspějeme. Firmy nic takového nemají a neznají. Existuje jakýsi mýtus, který možná platil před deseti - patnácti lety, kdy auta stála dvojnásobek dnešních cen a jejich technická komplikovanost ještě nebyla tak vysoká. Dnes již tato „lidová moudrost“ opravdu neplatí. Z řady analýz totiž vyplývá, že v současné době, která s sebou nese vysokou dynamiku vývoje na trhu, spojenou s neustálým poklesem cen, je smysluplné vozy obměňovat po třech až čtyřech letech a nájezdu do 120 000 km. U různých značek se to může mírně lišit, ale výše uvedené pravidlo lze pojmout jako obecné. Důvodů je celá řada:

1. Taková ojetina si na trhu najde svého kupce za dobrou cenu (zvlášť jedná-li se o oblíbený model s dobrým postavením na žebříčku spolehlivosti), tudíž rozdíl mezi pořizovací cenou a cenou prodejní je výhodný. Dalším provozováním se zvyšuje pravděpodobnost závad, a je lépe tento vůz přenechat někomu, jehož roční nájezd se rovná dvěma měsícům provozu ve firmě. Pak mu může ještě několik let sloužit, zatímco ve firmě by již během několika měsíců mohly začít problémy...

2. Ceny vozů nadále klesají, tudíž po třech až čtyřech letech obměny lze pořídit tentýž vůz za méně peněz než před třemi roky, a kilometrové náklady nového vozu budou nižší než původního.

3. Za tři roky se vůz jistě dočkal modernizace, faceliftu nebo nástupu nové generace. Tím lze získat zpravidla větší, bezpečnější, lépe vybavený a komfortnější vůz.

Nelze jednoznačně a přitom obecně stanovit, kdy je vůz vhodné obměnit. Pro různé značky, kategorie i způsoby užívání je to individuální. Musí to být ale včas. V každém případě je vhodné sledovat kilometrové náklady každého vozu a v okamžiku, kdy začnou růst, vůz bez zbytečného váhání obměnit. Pokud toto základní sledování není prováděno, velmi těžko lze mít náklady na firemní auta pod kontrolou. Zdánlivým východiskem je alibistická obhajoba, že provozování starších aut je ekonomické. Ve většině případů tomu tak ale není a bude ještě dlouho trvat, než podstatná část firem toto pravidlo vezme za své a začne se podle něj chovat.

Pokud by tak učinila, objevily by se pozitivní efekty na všech myslitelných stranách: firmy by doopravdy ušetřily peníze, které zbytečně vydávají za provoz dosluhujících aut, zaměstnanci by dostali komfortnější auta, na silnicích by byly bezpečnější a ekologičtější nové vozy a prodejci by měli více práce i výdělku, stejně jako leasingové firmy. Je zajímavé, jak pomalu dochází ke změnám zažitých představ, a to i přesto, že jsou jasně vyčíslitelné jejich negativní důsledky.

© Všechna práva vyhrazena. Publikování, přetištění či šíření obsahu nebo jeho částí jakýmkoliv způsobem v českém či jiném jazyce je bez předchozího písemného souhlasu zakázáno.